Základy
Základy hraní na bicí soupravu
Držení paliček
Palička funguje jako hlavní prostředek ke kontaktu mezi nástrojem a hráčem.
Její držení,správné typy úderů a různé techniky jsou pak vizitkou každého hráče a
je
třeba je rozvíjet a zdokonalovat.
Hlavním pravidlem a taky základem uvolněného a technického hraní je nedržet
paličku křečovitě. Palička musím mít dost místa a volnosti k pohybu,je nutné
ji
držet pevně, ale zároveň ne v křeči. Je to velice důležité,hlavně při využití
odrazu, který nám zajistí pohyb paličky vzhůru po úderu.
Dále je taky potřeba umět hrát veškeré dynamiky s nejmenší možnou námahou. Je
tedy jasné, že akcenty (silné údery) na přechody nebudeme vyhrávat prsty,ale
zapojíme i zápěstí a předloktí a naopak, že pianko hraní se nepokoušíme hrát
jen
zápěstím.
Zásadní a hlavní věcí je,že neexistuje jediný a správný typ držení vhodný pro
to
či ono. Každý si dřív či později najde svůj způsob,který
mu
nejvíc vyhovuje. Nezabývat se přílíš jestli paličky držet v
poslední třetině, s dvacetistupňovým odklonem od bříška palce a podobné
nesmysly. Hlavně promyšleně hrát, být s paličkama a nástrojem
stále
v kontaktu a nad vším přemýšlet.
Odlišujeme dva různé druhy držení a to shodné (matched) - kdy držíme paličky
v
obou rukách stejně (obrázek z přílohy - hand12)
a neshodné
(konvenční) - kdy jednu paličku držíme opačně tzv.tradičním držením (obrázek
z přílohy - hand 10,left4)
Dále pak dělíme shodný způsob na tři druhy. German grip (německé držení) -
hřbety rukou míří vzhůru, paličku držíme mezi druhým článkem ukazováčku a
palcem
French grip (francouzské) - palce míří nahoru
American grip (americké) - dnes je asi nejpoužívanější, je to způsob mezi
německým a francouzským, hřbet ruky míří jakoby šikmo do strany (k tomuto
bych
hodil odkaz na videa doma famulara z vic firth,je to tam náramně ukázaný a
link
na muzikus a Martinův článek
http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-workshopy/Zlo-zvyky-a-bici-nastroje-1-bubenicky-workshop-s-Martinem-Vajglem~08~brezen~2005/
)
Základní rozestavení soupravy a posez za ní:
K tomuto problému platí to stejné co u držení paliček a to především to,že
vše
má být tak,aby se hrálo co nejpohodlněji a uvolněně.
Jako je individuální držení paliček, tak i rozestavení soupravy je věc
zásadně
osobní a každý má představu úplně jinou. Vychází to samozřejmě z počtu a
rozměru
bubnů které hráč používá, z výšky a velikosti samotného hráče a jeho
představou.
Podle učebnicového formátu by měl hráč sedět za soupravou uvolněně, úhel mezi
lýtkem a stehnem a mezi stehnem a trupem těla by měl být okolo devadesáti stupňů
Paže
jsou volně a přirozeně svěšené podél těla. Tedy,co nejpřirozenější poloha.
Základem celé bicí soupravy je malý buben (virbl,snare,rytmický buben...),
který
bývá zpravidla umístěn mezi hráčova kolena. Ideálně (zdůrazňuji že jak u
koho!)
je výška nejvyšší hrany v úrovni pupku hráče a náklon bubínku jen
mírný
z důvodu dobrého hraní rimshotu (silný úder přes hranu a zároveň na blánu,
kdy
rozezníme celé tělo bubínku).
Dalším členem soupravy je basový buben neboli kopák,ten je umístěn na zemi, nejlépe na koberci,
zajištěn bočními nožkami. Na něj hrajeme pomocí šlapky (dvojšlapky...) a
umístění se zase volí k hráčově pohodlnému hraní. Tzn. že kopák nestavíme
zbytečně do strany nebo dopředu od hráče.
Tomy a kotle - u nich bývá problém s možností rozestavení, neboť některé typy
uchycení (třeba na basovém bubnu) nedovolují variabilnější nastavení a
nezbývá
než si zvyknout na to,co nám souprava dovolí. Základem je ROZUMNÝ náklon tomů
směrem k hráči. Na sklonu ala Ulrich bývá problém tzv. kráterů,kdy je úhel
tak
velký, že nám palička špičkou hlavičky nadělá do blány důlky.
Činely - hi-hatka bývá umístěna vedle virblu na speciálním stojanu. Důležitá
je
vzdálenost pedálu,aby se pro něj nemuselo šmátrat na konec zkušebny. Taky
vzálenost činelů od virblu by měla být uvážená.
Ride bývá umístěn nad kotlem nebo mezi kotel a první tom (v případě že na
holderu je zavěšen jen první). Ale jeho místo si časem hráč volí sám podle
potřeby. Měl by být tzv. po ruce,aby se chudák bubeník nemusel natahovat k
pupku
jak špageta.
Crashe a ostatní činely mají být zhruba v úrovni ramen.
Celá souprava má být rozmístěna tak,aby každý komponent byl dobře po
ruce,dostupný a inteligentně zahratelný. Na tyto věci ale platí jen všeobecná
doporučení,protože každý si časem najde " ten svůj" styl. Radši při volbě ale
myslet na praktickou část, než jen na to, " že ty crashe, když jsou nízko, tak
blbě vypadaj."
Hraní na pedál:
Hraní na pedál je dalším "problémem" bubeníkova života a jako všude i zde se
setkává mnoho tezí, zkušeností a tudíž i mnoho názorů. Vzásadě se ani sami
bubeníci nedokážou přesně dohodnout jaký způsob je ten nejlepší, ale řekl
bych
,že je to spíš špatně formulovanou otázkou. Nejlepší totiž není žádný, vše je jen otázkou použití v určité situaci. Každý je dobrý na něco jiného.
U pedálu platí jako u paliček, že je to nástroj (prostředek) mezi bubnem a
hráčem a tudíž i tady existuje mnoho technik, doporučení a druhů nastavení.
Základní otázkou je, zda -li má hráč hrát s patou položenou na pedále, nebo
zvednutou nad pedálem.
S patou zvednutou je jednodušší zahrát silný, mohutný úder dobrým švihem,
protože na pedál působí váha celé nohy. Nevýhodou ale je, že beater mívá
tendence zůstávat namáčklý na bláně a tím zatlumí dozvuk. U rockověji
hrajících
bubeníků, kteří se nebojí zlehka vycpat kopák dekou to až takový problém
není,
ale u jazzmana, který si hlídá každé harmonické tóny v přeznění to už význam
mít bude. Proto se používá i druhý typ - s patou dole. Bývá složitější ho
zahrát, protože nevyužíváme váhu a svaly celé nohy,ale jen určitou skupinu
(většinou zanedbaných) svalů. Také se zezačátku hůř hrají silné údery, což se
ale technikou a cvikem dá velice dobře dohnat. Výhodou této techniky je to,
že
beater přirozeně odskočí po úderu od blány a nechá ji volně doznít. Tento
rozdíl
je opravdu (a zvlášť ve studiu) velice dobře rozeznatelný.
Ale jako všude,i tady platí že nejlepší je umět obě a volit dle potřeby a
dané
situace.
Podíváme se na popis a funkci pedálu jako takového.
Principem je pedál, který je uložen kloubem k patě. Vrchní část (většinou
spojená řetízkem,páskem nebo pevným převodem) ovládá vačku na které je
připevněn
beater. Zpět je pedál tažen pružinou.
Většina pedálů umožňuje různou variabilitu nastavení co se týče např. tahu
pružiny, vzdálenost beateru od blány, jeho délku nebo některé i posunutí
paty.
Je potřeba si najít svoje vlastní nastavení, které časem vyplyne z naší hry.
Jiné bude pro deathmetalového sypače, jiné třeba pro hráče hrajícího
funky.
O každém výše rozebraném tématu by se dala v rámci rozsahu napsat celá knížka, snažil jsem se vystihnout vše ve stručnosti, ale i zároveň poučně. Samozřejmě nic není dáno a každý, jak už jsem psal, má svoje zkušenosti a svoje dobré rady. Řekl bych ale, že ty nejzákladnější ze základních jsem tady uvedl.
V dnešní době internetu není nic jednoduššího než hledat a pořádně se dívat, jak to ti zkušenější dělají a hlavně mít hlavu neustále otevřenou a uši nastražené. Informace pak přilétají sami. :-)
